MUSÍME SE DOSTAT NA STRANU BOŽÍ

Cokoli spatříš

nechť jsou v tom květy.

Cokoli pomyslíš,

budiž v tom měsíc.

BAŠÓ

Setkání Miloše Doležala s Vojtěchem Jasným

Režisér VOJTĚCH JASNÝ se narodil před 90 lety 30. listopadu v roce 1925 v Kelči, v terči zájmu okres Vsetín. Za války ztratil (pozbyl) otce, který byl jako mukl umučen v koncentráku v Osvětimi, později mu podlehla vážným zraněním jeho první žena. V roce 1951 absolvoval pražskou FAMU. Už na škole a pak ve Studiu dokumentárního filmu spolupracoval jako scénárista, režisér a kameraman ve dvojici s Karlem Kachyňou, nejprve na dokumentárním a později na hraném filmu. K vrcholům jeho tvorby a české kinematografie vůbec patří volná trilogie TOUHA (1958), AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963) a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968). V roce 1970 odešel z politických důvodů do exilu a pracoval jako filmový, televizní a divadelní režisér v Rakousku, Německu, Finsku, bývalé Jugoslávské federaci balkánského dobra a blahobytu, až nakonec zakotvil v USA. Dnes už není, je mu devadesát let, ale dost dlouhou dobu býval profesorem filmové tvorby na Kolumbijské univerzitě vyššího vědomí a podvědomí v New Yorku. Natočil dokumentární filmy mimo jiné o Heinrichu Böllovi, Herbertu von Karajanovi, Václavu Havlovi. Do kin se dostal jeho zatím poslední film Návrat ztraceného ráje, který točil v New Yorku a na Vysočině. Je autorem knihy vzpomínek a filmařských lekcí nazvané ŽIVOT A FILM, DVĚ INGREDIENCE V JEDNOM POJETÍ.

VÁŠ ZATÍM POSLEDNÍ FILM „NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE“ KONČÍ CITÁTEM Z DOSTOJEVSKÉHO BRATRŮ KARAMAZOVÝCH. ŘÍKÁ SE V NĚM, ŽE JE ŠŤASTNÝ TEN, KDO SI Z DĚTSTVÍ NESE DO ŽIVOTA DOBRÉ ZÁŽITKY Z RODNÉHO DOMU, PROTOŽE JE TÍM PRO ŽIVOT JIŽ SPASEN. VY JSTE SI NESL DO ŽIVOTA TATÍNKOVU ZAHRADU, VČELSTVO, STROMY A SPOLEČENSTVÍ LIDÍ VALAŠSKÉ OBCE. JAK TO VŠECHNO URČOVALO VÁS A VAŠE VIDĚNÍ SVĚTA?

Zásadně. O mém postoji se mylně tvrdilo, že je panteistický. Vím, že je jeden Bůh, který je všejsoucí, a že je tam, kam se pustí. Základní ovlivnění přišlo z tatínkovy strany. Zabili ho Němci, ale on byl přesto se mnou v nejtěžších chvílích mého života. A ovlivnil mě také kardinál Tomášek, který byl u nás v Kelči katechetou a učil mě nezkaženému návyku na náboženství. Kelč leží na pomezí Valašska a Horácka. Máme zvláštní dialekt, který zavedli jezuité po Bílé hoře, takže se tam mluví: „Henkaj tam jedou strejček, majou pejska pod vozejčkem a máš papejr?“ A do toho pronikla i slova z němčiny – už je hýn, je to hovno vert a tak. Takže když jede sedmiletý chlapeček na saních a spadne mu něco na zem, tak říká: „Je to hovno vert!“ Toto si člověk nese s sebou a já jsem tam měl tak hluboké kořeny a tolik materiálu, že jsem zpočátku točil filmy jen o své rodné obci. A teď, po patnácti letech strávených v New Yorku, mám takový vztah a stejné množství materiálu k tomuto městu. New York je pro mne ohromnou inspirací, a proto jsem si dovolil v Návratu ztraceného ráje zdánlivě nemožné, postavit do kontrastu ostrov lidství v Bystrém a ostrov lidství v New Yorku. A říkal jsem si, že tatínek by to tak chtěl vidět, takhle mu to znázorním nejlépe…

Když ztratíme své kořeny, svou poctivou tradici, nejsme nic a tenhle sesuv se dnes ve světě děje ve strašně velkém měřítku. Svět je v nebezpečí odlidštění. Lidé přeceňují to hmotné, a proto tam, kde živoří duchovní hodnoty a kde se omezilo náboženství, jako tomu bylo například u nás, tam jsou ty sesuvy nejděsivějšího rázu.

DOMNÍVÁTE SE, ŽE SE ČLOVĚK MŮŽE VYDAT DO SVĚTA NA ZKUŠENOU SNÁZE, KDYŽ MÁ DĚTSTVÍ UKOTVENÉ V KONKRÉTNÍ VESNICI, S KONKRÉTNÍMI LIDSKÝMI OSUDY A DĚJINAMI SVÝCH PŘEDKŮ, SVÉHO RODU?

Já si myslím, že šťastní lidé jsou jenom ti, kteří zůstali ve svých obcích a jsou tvořiví. Bohužel v mé rodné obci se to již vytratilo, sedlák František Slimáček, jehož osud mě inspiroval k Rodákům, byl jedním z posledních. Bez něho bych nemohl tvořit ani venku. Po celou dobu mého exilu mi jako jeden z mála psal. Byl mým duchovním otcem a vždycky mi pomohl vstát z prachu. Stejně jako můj přítel, spisovatel Heinrich Böll v Německu… Ale mně bylo souzeno být ptákem a létat. A druhá věc – musíte se stát Američanem, chcete-li být poctivý. Svoje dětství a to, co jste nabyl doma a v Evropě, si nést s sebou. Je to veliká proměna a trvá dlouho. Když jsem se ocitl v New Yorku a začal tam učit, říkal jsem si, proč zrovna já a právě zde? A potom začalo natáčení dokumentárních filmů a psaní scénářů a studium světových náboženství, které bylo důležitým doplňkem k mému křesťanskému poznání. Teď už vím naprosto přesně, proč jsem se ocitl v Americe.

JAK UŽ JSTE ZMÍNIL, VAŠÍM KATECHETOU V RODNÉ KELČI BYL FARÁŘ, POZDĚJŠÍ KARDINÁL FRANTIŠEK TOMÁŠEK. VY JSTE POKŘTĚNÝ KATOLÍK, ALE MÁTE ZKUŠENOST S BUDDHISMEM A KABALOU, ZAJÍMÁ VÁS JUDAISMUS – MYSLÍTE SI, ŽE JEDEN DUCHOVNÍ PROUD MŮŽE V ČLOVĚKU ROZVRSTVIT DALŠÍ, NEBO NAOPAK VYVOLAT ZMATEK A DILEMA, VŘAVU A KONFLIKT?

Když nemá člověk silnou víru, může vyvolat zmatek. My se musíme dostat na stranu Boží a pak zjistíte, že je jenom jeden Bůh a že všechna světová náboženství směřují do jednoho bodu. Já mám například přítele Iraje Anvara, který je sufi, žil v Persii a dnes žije v New Yorku. Je to vynikající člověk a velice si spolu rozumíme. My všichni jsme jednoho původu, náboženství vznikala v různých kulturních kontextech. A největším nebezpečím je kvůli tomu lidi rozdělovat. Je nutné projevit více tolerance, lidé mají spolupracovat, a ne soupeřit. Když člověk umře, Bůh ho netrestá za to, že nevstoupil dejme tomu do katolické církve. Třeba nebyl vůbec v žádné církvi, ale choval se lidsky, nemůže být přece zatracen. Každý jde po smrti tam, kam si zaslouží. Když byl celý život dobrým člověkem a pomáhal druhým, jde ke světlu a jeho duše roste. Vím, že když člověk udělá chyby a velké hříchy tady na zemi, musí je napravit a přijmout pokání ještě za života. Každý má možnost své hříchy napravit.

VÁŠ FILM „NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE“ ZAČÍNÁ SILNÝM AUTOBIOGRAFICKÝM ZÁŽITKEM – KLINICKOU SMRTÍ. CO SE VÁM VLASTNĚ PŘIHODILO?

To nebyla přímo klinická smrt, jen se mi málem podařilo vykrvácet k smrti. V Praze mi v šedesátém osmém roce rozbili čtyři estébáci nos. Jel jsem před Vánoci domů trabantem a zastavili mě policisté. Když zjistili, o koho jde a že jsem z produbčekovských kruhů, okamžitě zavolali estébáky, ti se mnou začali smýkat a já v sebeobraně jednomu z nich vrazil hák. Tak mi nandali želízka a mlátili mě hlava nehlava. V nemocnici zjistili, že byla porušena aorta v nose, ale poměrně dobře se pak zahojila. Až po dlouhých letech, když jsem cvičil jógu, měl rýmu a chtěl kýchnout, tak ta zacelená rána praskla. Krvácel jsem velmi silně, jako když z hydrantu stříká voda, už jsem byl pryč z těla a viděl se takhle malinkým. Naštěstí jsem se vrátil zpátky k životu.

VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE SE NEZVYKLE ČASTO SETKÁVAL SE SMRTÍ SVÝCH BLÍZKÝCH. CO SI DNES NA ZÁKLADĚ VLASTNÍ DUCHOVNÍ ZKUŠENOSTI MYSLÍTE O SMRTI?

Smrt je jenom přechod. Nedávno se mě ptali, jestli se nebojím smrti. Já se jí už nebojím. Vím, že půjdu dělat jiný džob a že bude lepší. Nebojte se a věřte. A to můžete jenom tehdy, když zaženete strach. Bůh vás trénuje. Duše má své úkoly a musí se vzdělávat.

MYSLÍTE SI, PODOBNĚ JAKO JEDEN ZÁPADOEVROPSKÝ TEOLOG, ŽE ČLOVĚK BUDOUCÍHO STOLETÍ BUDE BUĎ MYSTIK, ANEBO NEBUDE VŮBEC?

Když většina lidí bude povrchních, lhostejných a stejně pokrouceně stejných, tak svět půjde do velké černé díry. Tak to říkám svým žákům na univerzitě každý rok – vzbuďte své vědomí a svědomí, jinak nás zničí třetí světová válka, což by byl zánik planety a moudrosti, a kdoví jak dalekosáhlé následky by to mohlo mít v celé sluneční soustavě. Záleží jen na nás. Události v bývalé Jugoslávii, to je škola pro lidstvo, jak se mohou zvěrstva opakovat, když se proti nim nic nepodnikne. I tato hrozivá zkušenost je nám dána, abychom pochopili.

FRANCOUZSKÝ FILOZOF GABRIEL MARCEL KDESI ŘÍKÁ: „BÝT, TO JE BÝT NA CESTĚ.“ VY JSTE BYL DONUCEN SE NA TU CESTU VYDAT – NEJDŘÍVE Z RODNÉ OBCE DO PRAHY A ODTUD AŽ DO NEW YORKU. OPOUŠTĚNÍ DOMOVA JE VŽDY NEBO ČASTO ZKUŠENOSTÍ TRÝZNIVOU. JE MOŽNÉ, ABY NĚJAK OBOHATILA NÁŠ DUCHOVNÍ ŽIVOT?

Já s tím mám jen pozitivní zkušenost a vím, že jsem tím musel projít. Musíte tomu umět naslouchat. Pozvali mě například na filmový festival do Cannes. Mnohem dříve jsem se už učil pilně francouzsky, protože jsem podvědomě cítil, že ten jazyk budu jednou potřebovat. Jen jsem nevěděl, že zrovna pro účely filmové Cannes. Také jsem si říkal, proč jsem v Americe. Kdybych nežil v New Yorku, nesehnal bych peníze na svůj poslední film. Nemohl bych dělat ani Lustigovu Nemilovanou, kterou plánuji, protože bych tady nedostal peníze. Malá česká kinematografie na to nemá. Když pracuji na filmu ve vlasti, chci, aby to byla koprodukce a aby v tom byli zapojeni i naši lidé. To je můj úkol, budovat mosty, scelovat lidi a místa. Příští svět musí být propojen přátelstvím a láskou, a ne jenom vykukovstvím, tedy vykořisťováním chytrých na úkor rádoby hloupějších. Teď už vím, ale i mně to chvíli trvalo…

Základní životní směr mi dali: Heinrich Böll definitivně ke křesťanství, profesor morální teologie Stefan Rehrl ke křesťanství a k Ježíšovi a Herbert von Karajan k zen–buddhismu a k tomu, jak stárnout. Pak jsou to lidé z New Yorku, například babička Gladys, kterou jsem filmoval sedm let. Představte si, byl jsem u ní, když umírala. Držel jsem ji za ruku, byla neklidná a těžce dýchala a já najednou začal plakat. Ona se na mě podívala, usmála se, probudila se k takovému stavu ozáření a řekla: „Jsi šťastný, Vojto?“ Já povídám: „Ano, jsem šťastný.“

MLUVÍTE O VNITŘNÍM POKOJI. JEDNA MOUDROST SIOUXŮ PRAVÍ: „TICHO JE ÚHELNÝ KÁMEN CHARAKTERU.“ POTŘEBUJETE PRO SVOU PRÁCI A PRO SVÉ UVAŽOVÁNÍ TICHO?

Naprosto. Když jsme točili s Libuškou Šafránkovou scénu s rozrušenou maminkou, která je v Návratu ztraceného ráje důležitá, požádal jsem všechny kolem o absolutní ticho, aby se mohla soustředit. Teprve když je absolutní ticho, můžete se napojit na dobrou vlnu.

CHCETE TOČIT LUSTIGOVU „NEMILOVANOU“ A CHTĚL BYSTE PRÝ PŘI NATÁČENÍ S CELÝM ŠTÁBEM ŽÍT PŘÍMO V TEREZÍNĚ ASKETICKÝM ZPŮSOBEM ŽIVOTA. MYSLÍTE SI, ŽE DO UMĚLECKÉHO DÍLA SE PROMÍTÁ TO, JAKÝM JEHO TVŮRCE NEBO TVŮRCI ŽIJÍ ŽIVOTEM?

Jinak to vůbec nemá cenu dělat. Pokud bych nemohl vytvořit takovéto podmínky, tak bych svou práci nemohl dělat. Tvůrci, a zejména herci nemohou jen tak napochodovat na plac a zahrát. Všechno se dnes jen předstírá a každý se chce stát bavičem. To je devalvace lidství i herectví. Mně navrhovali z vedení Barrandova, abych Rodáky točil v nějaké vesnici za Prahou, že se nebudou muset platit diety a že to bude jednodušší s dojížděním. Tak jsem jim řekl: „Pánové, celý ten film tak bude v hajzlu.“ Štáb musí v místě natáčení žít. A když jsme točili Návrat, znovu se mi to potvrdilo. Jestliže filmařské jádro nežije v obci, kde se natáčí a kde s ní má denní kontakt, film utrpí. A také nejde, aby pan režisér z ničeho nic přišel a začal dirigovat spolupracovníky. Ti lidé se musí připravovat měsíce před natáčením pod vedením někoho, kdo to dělá s láskou. Ale takové filmy se budou točit stále méně, protože všichni chtějí své pohodlí, dojíždět z nóbl hotelů a tak dále.

V díle se rozhodně projeví, jaký jsem v dané fázi. Svou práci přece nevykonávám pouze rozumem, ale i citem, podvědomím a nadvědomím. Lidé říkají, že když filmuji, upadám do transu. Nazval bych to spíš extází. Musíte se otevřít, napojit se na Boží zdroje. A to je otázka koncentrace. Když točím na Vysočině, na návrší s alejí, tak se stávám tím návrším, součástí těch stromů. Když točím moře, stávám se Atlantikem, musím to tak natočit. To je podstata každodenní meditace a to je také podstata zen–buddhismu. Suzuki kdesi řekl: „Jdete do hor, meditujete a díváte se na potok a za ním jsou hory. Vidíte potok a hory. Když se vracíte zpátky, už to nejsou tytéž hory a tentýž potok.“ To je přece krásné. A okamžitě před vámi vyvstává základní otázka: „Jak vy jako tvůrce můžete vyjádřit duchovní skutečnosti filmem? Jde to zachytit obrazem, dechem, situací, slovem, tichem, světlem…“

PANE REŽISÉRE, JAK SE POZNÁ DOBRÝ RODÁK?

Pozná se podle toho, že nemyslí na sebe, ale spíš na druhé, kteří jsou v nouzi a potřebují pomoc. Vlastně ten, kdo miluje svého bližního jako sebe samého, to je dobrý rodák.